Nově importovaní jedinci často odmítají většinu druhů potravy a mohou snadno uhynout následkem vyčerpání organismu. Někteří naopak od začátku hltavě přijímají široké spektrum nabízených krmiv (Kroupa, 2009).

Téměř všechny rejnoky se vždy podaří rozkrmit živými nítěnkami (Tubifex), popřípadě malými živými raky (Procambarus sp., Cherax sp. aj.) a krevetkami (Caridina sp., Neocaridina sp.). P. henlei často přijmou jako první potravu akvarijní plže (Gastropoda).

Dobrému příjmu potravy pomáhá i to, že se nítěnky rychle zahrabou do substrátu, což podporuje lovecký pud trnuch, které jsou k lovu zahrabaných drobných živočichů dokonale přizpůsobeny. Neustále profukují proudem vody vrstvu písku a tím se z něj snaží dostat ukrytou potravu. Při hrabání si pomáhají také pohybem ploutevního lemu, kterým odplavují substrát směrem dozadu a hloubí tak často značně velké krátery. Nítěnky, které jsou jim bez námahy nabídnuty na holém skleněném dně, jsou pro ně mnohem méně atraktivní. I ostatní krmní živočichové jsou lépe přijímáni živí než přemražení. Lépe je u čerstvě importovaných jedinců akceptována potrava, která je nabídnuta v malém množství. Pokud je mraženým krmivem doslova pokryté dno, nebo dokonce živí krmní živočichové rejnoky svou přítomností ve velkém počtu obtěžují, je šance na zdárné rozkrmení snížena. Někdy je třeba mnoho trpělivosti chovatele. Nový druh krmiva je dobré zkoušet hladovým zvířatům několikrát týdně, poté nespotřebované zbytky odstranit a nakrmit tím, co již dobře přijímají. V žádném případě není vhodné zkusit rejnoky vyhladovět. K lepšímu příjmu potravy to rozhodně nepřispěje a u čerstvě importovaných, často hubených kusů může dojít v krátké době k úplnému vyčerpání. Žravost a aktivitu naprosté většiny ryb a paryb pozitivně ovlivňuje velmi časté podávání malých dávek, při kterých nedojde k úplnému nasycení. Při navykání na nový druh krmiva je také vhodnější podat ze začátku drobné kousky a až po úspěšném příjmu zkusit sousta zvětšovat. Pro zdárný dlouhodobý chov a případný odchov je velmi důležité přivyknout zvířata na co nejširší spektrum potravy.

Živé nítěnky (Tubifex) a žížalice jsou nejoblíbenější potravou. Neexistuje lepší způsob zabránění stresu u rejnoků, než když jsou vypuštěni do akvária, kde jsou v písku zahrabané nítěnky. Většinou je objeví krátce po vypuštění do nádrže a okamžitě se pustí do jejich vyhrabávání. Nebezpečí může spočívat v tom, že nítěnky jsou mezihostiteli některých střevních parazitů, zejména tasemnic. Pokud jsou loveny ve znečištěných vodách, mohou být kontaminovány těžkými kovy. Také musíme zabránit jejich úhynu ve dně např. po použití léčiv, nebo po přílišném zvýšení teploty. Nítěnky mražením získávají kašovitou konzistenci a ke krmení jsou poté nevhodné. Pokud není možné sehnat nítěnky z prověřeného zdroje (z chemicky neznečištěné vody), je vhodné trnuchy, které přijímají široké spektrum jiných krmiv, krmit nítěnkami jen naprosto výjimečně. Na druhé straně odchov mláďat a aklimatizace nově importovaných jedinců, zejména u druhu P. magdalenae, by bez nich byl mnohem obtížnější (Kroupa, 2009).

Žížaly (Lumbricidae) jsou velmi hodnotným krmivem. Lze je buď chovat, nebo obstarávat v přírodě. Důležité je nechat žížaly před zkrmením alespoň 12 hodin v holé nádobě nebo nádobě s čistým vlhkým pískem, aby se jim vyprázdnil trávicí trakt. Delší doba vyhladovění a vyprázdnění (více než 24 hodin) je potřebná u žížal získaných z hnoje nebo kompostu. Při navykání rejnoků na příjem žížal je vhodné začínat menšími žížalami vcelku, v nouzi pokrájenými kousky. U živých žížal je velkou výhodou, že vydrží v dobře provzdušněné vodě i více než 24 hodin naživu a svým pohybem rejnoky přitahují.

Velmi snadno obstaratelným a nepříliš drahým krmivem jsou červené pakomáří larvy, tzv. patentky – Chironomus sp. Pokud je rejnoci ze začátku odmítají, mohou si na jejich chuť zvyknout nejprve přes živé, dobře proprané, aby neměly v trávicím traktu příliš mnoho bahna. U mražených patentek je třeba dbát na kvalitu. Mnoho firem nabízí larvy nekvalitní, několikrát přemražené nebo mražené dlouho po smrti, dále také s velkým množstvím přidané vody. Ideální je, když jsou mražené patentky při rozlomení kostky sytě červené a vzájemně propletené. To je známka toho, že byly zamražovány živé. Trnuchy si často zvyknou na pakomáří larvy od jedné firmy a od jiného dodavatele je bez zjevných příčin odmítají.

Velice oblíbené jsou živé černé komáří larvy (Culex sp., Anopheles sp.), které lze od jara do podzimu nalézt v sudech s dešťovou vodou, různých vodou zaplněných výkopech a jiných stojatých vodách. Přesto, že se larvy i pohyblivé kukly drží u hladiny, rejnoci si je podél stěn akvária velmi zdatně loví. U mražených je třeba dohlížet na kvalitu, larvy nesmí vypadat jako vylisované nebo rozdrcené. Živé nelze zkrmovat v nádržích s příliš výkonnou filtrací a hladinovým přepadem. To samé platí i o ostatních plovoucích živočiších, jako jsou koretry, hrotnatky apod.

Sklovité komáří larvy, tzv. koretry (Chaoborus sp.), plavou volně ve vodním sloupci. V přírodě je lze lovit v noci. Jsou-li prodávány živé, balené ve vlhkých novinách, je třeba je před zkrmením nechat v čisté vodě a tu několikrát vyměnit, aby se zbavily jedovatých urátů, které se v jejich těle během skladování nahromadily. Mražené koretry plavou na hladině a je třeba dohlížet na to, aby se zachycené v rostlinách nebo rozích akvária nekazily.

Živé hrotnatky (Daphnia sp.) jsou i přes svoji malou velikost velmi oblíbené i u větších jedinců. Nemají příliš vysokou výživnou hodnotu, ale jsou-li čerstvě nachytané, obsahuje jejich trávicí trakt řasy a jinou potravu, která může obohatit jídelníček rejnoků o cenné látky. Mražením se těla hrotnatek většinou značně poškodí a ke krmení se hodí méně.

Velmi hodnotným a dobře stravitelným krmivem zejména pro menší jedince jsou mražení dospělci žábronožky solné (Artemia salina). U nich je ale třeba extrémně dohlížet na kvalitu, protože některé firmy je dovážejí ve velkých mražených blocích, a poté je rozmrazují a balí do menších balení, což je samozřejmě nepřípustné. Jakékoliv mražené krmivo, které bylo jednou rozmraženo, se nikdy nesmí zamražovat znovu. Živé nauplie žábronožek, jejichž vajíčka se dají běžně koupit v akvaristických obchodech, lze v omezeném množství dokrmit do dospělosti. Ve sladké vodě vydrží živé jen několik hodin, ale jsou pro trnuchy mnohem atraktivnější než mražené. Sladkovodní druhy žábronožek, které se vyskytují v periodicky vysychajících vodních zdrojích v České republice, jsou chráněné zákonem, proto je nelze ke zkrmování doporučit.

Rejnoci velice rádi loví malé živé raky (Procambarus sp., Cherax sp. aj.) nebo naporcované čerstvě svlečené větší raky. Zejména rod Procambarus byl vhodný pro produktivní domácí chov. V zařízených nádržích se spoustou dekorace je třeba dohlížet na to, aby ukrytí živí raci nevyrostli a nestali se pro rejnoky nebezpečnými.

Podobně oblíbené jsou i krevetky rodu Neocaridina, které lze také produktivně chovat v domácích podmínkách.

Živé korýše lze nahradit mraženým krillem prodávaným v akvaristickém obchodě a chlazenými nebo mraženými krevetami nabízenými běžně v potravinách.

Vhodným doplňkem může být hmyz, jako např. larvy potemníka moučného (Tenebrio molitor), tzv. mouční červi, nebo larvy smrtníka (Zophobas morio), popř. nymfy cvrčků (Acheta domestica, Gryllus assimilis). Dospělí cvrčci nebývají díky svým ostrým křídlům ke zkrmování vhodní.

Mnoho vhodné potravy lze nalézt i v přírodě. Při sběru žížal pod vlhkými kusy dřeva je možné zároveň sbírat i další zástupce fauny. Někteří rejnoci rádi přijímají malé slimáky (Limacidae), svinky (Armadillidum sp.), stínky (Porcellio sp.) apod. Velmi oblíbený bývá i vodní hmyz a jeho larvy, jako např. klešťanky (Corixidae), malé druhy potápníků (Dytiscidae), larvy pošvatek (Plecoptera), chrostíků (Trichoptera) aj. Larvy vážek (Odonata) nelze doporučit ke zkrmování, protože většina druhů patří mezi ohrožené živočichy. Některé druhy trnuch přijímají také vodní plže. Velmi vhodní jsou zejména pro P. henlei. Sbírat plže v přírodě není vhodné, protože bývají mezihostiteli velmi nebezpečných druhů motolic. Mnohem vhodnější jsou plži z vlastního akvarijního chovu. Velcí rejnoci přijímají také suchozemské plže, např. páskovky (Capaea sp.).

V akvaristických obchodech lze zakoupit také maso z mlžů, opět vhodné zejména pro P. henlei.

Nejvhodnějším druhem potravy jsou živé nebo čerstvě zabité rybky. Ty však musí být prosté jakýchkoliv parazitů. Z parazitologického hlediska jsou vhodnější mražené rybky. Ty jsou ale přijímány méně ochotně a je také třeba počítat s tím, že mražené rybí maso obsahuje thiaminázu (výjimku tvoří některé druhy ryb, jako např. pstruzi (Salmo sp.). Thiamináza rozkládá thiamin, tedy vitamín B1, a může tak způsobit nedostatek tohoto důležitého vitamínu. Vitamín B1 se může vstřebávat i přes žábry, takže je možné jej doplňovat rozpuštěním jedné tablety (50 mg) ve 2 000 litrech vody přímo v chovném akváriu, nebo ještě lépe v komoře filtru každé dva týdny (Ross, 1999). Mražené celé rybky (s hlavami, kostmi a vnitřnostmi) jsou mnohem hodnotnější než samotná svalovina (filety). Samotná svalovina obsahuje příliš mnoho fosforu, což může způsobit poruchy vstřebávání vápníku. Vhodnější a přirozenější jsou sladkovodní druhy než druhy mořské. V běžných supermarketech lze koupit drobné mražené rybky, tzv. grundle, které jsou ke zkrmování velmi vhodné. Jedná se o gavůny štíhlé (Atherina boyeri Risso, 1810).

Rejnoci často přijímají živé nebo čerstvě zabité rybky, ale mražené odmítají. V takovém případě lze použít následující metodu: Připravit jednu čerstvě zabitou rybku a jednu rybku mraženou (popř. jen její kousek – oblíbenější bývá násadec ocásku s ocáskem). Mraženou rybku otřít o rozkrájené kousky té čerstvě zabité a vložit do těsné blízkosti rejnoka. Ten se obvykle nechá oklamat a krmivo přijme. Po pěti až dvaceti úspěšných pokusech předložit „nenaparfémovanou“ mraženou rybku a je-li přijata, bývá vyhráno.

Někteří dobře adaptovaní jedinci se naučí přijímat také pelety pro masožravé ryby (např. Hikari Carnivore), což je pro doplnění vitamínů přínosné. Přesto by měla být většina krmné dávky složená z přírodních surovin.

Někteří chovatelé si také připravují želatinové (nebo lépe agarové) směsi vlastní receptury (Dethof, 2009, pers. comm.; Zijlmans, 2012). Výhodou je, že do takovéto směsi lze přidat i krmiva a doplňky, které by chovanci samostatně nepřijali (jemný plankton, práškové řasy a sinice (Chlorella sp., Dunaliella sp., Spirulina sp.), vaječný žloutek, mletá zelenina, sušené inaktivované kvasnice, vitamínové a minerální doplňky, biofaktory apod.). Z vitamínových přípravků pro ryby je na trhu např. Sera – Fishtamin.

Zijlmans (2012) podává svým rejnokům jedenkrát měsíčně vitamínový přípravek injekčně vpravený do žížaly. V takovém případě je nutné ruční krmení (z bezpečnostních důvodů raději za použití dlouhé pinzety), aby každý jedinec dostal přidělené množství přípravku.

Do želatinové směsi nebo žížaly by bylo možné podle potřeby přidat také léčiva.

Mláďata je možno velmi rychle rozkrmit živými nítěnkami a brzy začínají přijímat i jinou živou potravu. U většiny druhů si mladé paryby poměrně rychle zvyknou i na krmivo mražené, ale u P. magdalenae to mnohdy trvá velmi dlouho, což může chovateli způsobit vážné komplikace.

Zdá se, že rejnoci si příležitostně doplňují rostlinnou složku požíráním okřehku (Lemna sp.) známého na hladině rybníků pod lidovým názvem „žabinec“. Také někdy okusují mladé listy šípatkovců rodu Echinodorus.

Dobře nakrmené rejnoky lze snadno poznat podle toho, že se jim objeví hrbol na dorsální straně tělního disku, a to díky specifickému uložení dvou nejširších střevních kliček těsně pod kůží hřbetu.

Další známkou správného krmení je pevný tmavě zbarvený (podle druhu potravy šedý až černý) šroubovitě stočený trus, který lze neporušený vytáhnout akvarijní síťkou nebo odsát slabou hadičkou. Po zkonzumování velkého množství raků nebo jiných korýšů s pevným krunýřem může mít trus i oranžovohnědou barvu. Hladovějící jedinci mají trus tenký a průsvitně nazelenalý. Šroubovité stočení trusu je způsobené spirální řasou, která je přítomná po celé délce střeva a výrazně zvyšuje povrch pro vstřebávání potravy v trávicím traktu. Trávení paryb je velmi dokonalé (Kroupa, 2009).