Anatomie těla

Trnuchy jsou dokonale přizpůsobeny životu na dně. Mají
dorsoventrálně zploštělé tělo s nevýrazně oddělenou hlavou
a výrazně odděleným ocasem. Délka tělního disku (dále
uváděná: DL) je u většiny druhů mírně větší než šířka
tělního disku (dále uváděná: DW). U rodu Paratrygon je disk
podlouhlejší než u rodů Potamotrygon a Plesiotrygon (Carvalho,
2003). Nově popsaný druh Plesiotrygon nana má šířku tělního
disku (DW) větší než jeho délku (DL) (Carvalho et Ragnol, 2011).

Před bází ocasu jsou na ventrální straně umístěné výrazné
břišní ploutve, které jsou při dorsálním pohledu částečně
zakryté okrajem tělního disku. U rodu Paratrygon jsou při
pohledu shora viditelné jen jejich okraje. Počet paprsků břišních
ploutví je mezidruhově rozdílný (Rosa et al., 2011). Břišními
ploutvemi se trnuchy při pohybu vpřed částečně odrážejí od
substrátu. Hlavním zdrojem pohybu je vlnění okraje tělního disku.
Trnuchy nemají hřbetní ani řitní ploutev.

Na ocase, posteriorně od jedového trnu, je u rodů Potamotrygon a
Dasyatis přítomen dorsální a ventrální ploutevní lem. U rodu
Plesiotrygon je vyvinut pouze ventrální lem, u rodů Paratrygon
a Himantura ploutevní lemy úplně chybí. Navíc je ocas u rodů
Plesiotrygon, Paratrygon, Himantura a u jednoho zástupce rodu Potamotrygon vláknitě protažený. U prvních tří jmenovaných
rodů může být toto bičovité protažení ocasu výrazně delší než
tělní disk. Poměr délky těla a ocasu se u rodu Paratrygon
s věkem výrazně zmenšuje, u rodu Plesiotrygon méně (Roberts,
1989; Carvalho et al., 2003).

Oči rejnoků vystupují nad povrch hlavové části disku a jsou
opatřené roztažitelným lalokem, který reguluje množství světla
přicházejícího do čočky. U rodů Paratrygon a Plesiotrygon
jsou oči výrazně menší než u rodů Potamotrygon a Himantura
(Carvalho, 2003).

Spirakulum je otvor těsně za okem, kterým trnucha přivádí
okysličenou vodu k žábrám, zejména je-li zahrabaná v substrátu.
Odkysličená voda je poté vypuzována pěti páry žaberních otvorů
na spodní straně hlavy. Tím se liší od většiny kostnatých ryb
(Teleostei), ale i žraloků, kteří přivádějí okysličenou vodu
k žábrám pouze ústy. Pokud není trnucha zahrabaná v substrátu
dna, přivádí k žaberním obloukům část vody ústy a část vody
spirakulem (Ross et Schäfer, 2000).

Trnuchy mají spodní postavení ústního otvoru. Frontálně jsou
na okraji úst umístěny výrazné nozdry.

Zuby paryb jsou po vypadnutí neustále nahrazovány. U
sladkovodních rejnoků jsou uspořádány do těsného sponu.
Zubů bývá obvykle méně než 50 řad, pouze větší exempláře
Plesiotrygon iwamae mohou mít až 60 řad. U některých
druhů je část zubů vybavena vyvýšenými hrbolky. Často jsou
tyto hrbolky výraznější u adultních samců (Carvalho et al.,
2003). Počet a velikost zubů mohou vykazovat mezidruhové
rozdíly v závislosti na druhu přijímané potravy (Pantano-Neto,
2001).

Kůže paryb je většinou velmi drsná (u některých druhů se dá
používat jako smirkový papír nebo na potažení jílců mečů),
což je způsobeno plakoidními šupinami (dentikly). Ty jsou
svojí základnou zanořené v epidermis a vystupují na povrch
skrz kůži. U trnuch se plakoidní šupiny vyskytují zejména
na části nebo celé dorsální straně tělního disku a na
ocase. Na ventrální straně disku se nevyskytují. Velikost,
rozložení a tvar dentiklů jsou mezidruhově rozdílné (Silva
et Carvalho, 2011).

Anatomie jedového aparátu

Jedový osten trnuch je přeměněnou plakoidní šupinou (Ross et
Schäfer, 2000). Trnuchy mají 1 – 4 trny. Zúžený vasodentinový
trn je bilaterálně zpětně zoubkovaný. Tyto zoubky i špička
trnu jsou velice ostré. Je pokrytý kožovitou pochvou tmavé
barvy s ventrolaterálně umístěnými žláznatými drážkami, které
obsahují jedové žlázy podél okrajů trnu. Trn je pokryt filmem
z jedu a slizu. Při bodnutí nebo říznutí zoubky protrhnou
pochvu a uvolní se do rány jed, sliz, zbytky pochvy, popř.
fragmenty trnu. Někdy se při útoku a obranné reakci
zasaženého trn zlomí a jeho špička zůstane zabodnutá v ráně
(Magalhães, 2006).

Při protržení kožovité pochvy trnu dojde k mírnému krvácení
a v případě většího poškození již pochva neregeneruje a odpadne.
Trn má potom bílou barvu a neobsahuje jed (tělo trnu nemá žádné
otvory ani kanálky). Dále však funguje jako mechanická zbraň.
Přibližně jednou za 3 – 6 měsíců přiroste nový trn a starý odpadne
(Baensch et Riehl, 1997; Zijlmans, 2012). Někdy postupně
přirostou trny dva až tři a teprve poté starý odpadne.

Naprosto výjimečně může starý trn odpadnout ještě předtím, než
začne růst nový, a rejnok je do té doby bezbranný. Počet jedových
ostnů tedy nemá z taxonomického hlediska žádný význam.
U rostoucích rejnoků bývá obvykle každý nový trn větší než ten
předchozí.

U Paratrygon aiereba je trn v porovnání s velikostí těla
poměrně drobný. Je také umístěný na ocase frontálněji než u
zástupců ostatních rodů, což snižuje účinnost této defenzivní
zbraně (Carvalho, 2003).

Nebezpečnost trnuch

Ve volné přírodě dochází často k zasažení člověka jedovým
ostnem trnuch. Nejčastěji k tomu dochází v případě, kdy
domorodec nebo turista na ukrytého rejnoka ve vodě šlápne.
Dále bývají zraněni rybáři při vyprošťování ulovených trnuch
ze sítí nebo rybářských háčků.

V domácím chovu dochází ke zranění jedovým trnem převážně při
manipulaci s chovanými zvířaty. Do síťky ulovený rejnok dokáže
trnem na ocase velice energicky švihat. Může přitom dojít jak
k bodnutí útočníka, tak i k řeznému poranění. Ve výjimečných
případech rejnok použije trn i při pouhém leknutí při běžné údržbě
v akváriu (odkalování, čištění skel, přesazování rostlin apod.).

V chovu se osvědčilo chytat trnuchy do poměrně malých a
mělkých sítěk. Ozbrojený ocas je mimo síť a nemůže se do ní
zaplést. Je sice třeba více ostražitosti, ale vyplétání nebo
vystříhávání zamotaného trnu se zpětnými háčky do síťky je někdy
značně složité a hrozí poranění chovance i chovatele. Pokud se
takováto nehoda stane, je lepší zkusit vrátit jedince do akvária
a nechat chvilku za trn viset do volné vody. Obvykle se snaží
sám energickým plaváním vyprostit. Ve vhodném okamžiku je
dobré zkusit síťkou mírně trhnout nahoru. Pokud ani to nepomůže,
je nutno použít jemné nůžky, které by měly být pro tyto případy
vždy po ruce. Největší komplikací je, pokud se rejnok zachycený
v síti začne otáčet kolem vlastní osy. Zaplete se tak mnohem
více a při následném vyprošťování hrozí zlomení ocasu. Pokud
je trnucha osvobozena, ale na ostnu uvízl kousek sítě, je vhodné
jej odstranit, aby na zmíněném místě nezačala bujet plíseň.
Malá mláďata je nejvhodnější lovit do plastového kuchyňského
cedníku.

Trnuchy jsou schopny také propíchnout i několik vrstev
přepravního polyetylenového sáčku (ve výjimečných případech
i stěnu polystyrenového boxu). Proto je na místě opatrnost
i při následné manipulaci.

Zásah obvykle neohrožuje život člověka (Magalhães, 2006).
Fenner et al. (1989) uvádí, že úmrtí po bodnutí sladkovodní
nebo mořskou trnuchou bylo prokázáno pouze v případě zasažení
důležitých tělních orgánů. Jednalo se zejména o proniknutí
trnu do hrudního koše. Nicméně zranění jsou relativně četná
a sladkovodní trnuchy jsou u místních obyvatel velmi obávané.
Přesto je např. v Brazílii největší pozornost věnována jedu
žabohlavce Nattererova (Thalassophryne nattereri) (Steindachner,
1876), popř. žabohlavce skvrnitého (Thalassophryne maculosa)
(Günther, 1861) (Magalhães, 2006, Plíštil, 2012).

Zásah trnem bezprostředně způsobí intenzivní bolest, otok
měkkých tkání a krvácení v různém rozsahu. Bolest vrcholí za
30 – 60 minut a může vyzařovat směrem k tělu. Měla by ustoupit
za 48 hod. V případě zasažení velkých tepen se projevuje masivní
a těžko zastavitelné krvácení.

Krátkou dobu po zranění se také objevují přibližně v 80 % případů
systémové symptomy: horečka, zimnice, pocení, nevolnost,
závratě, myalgie (bolest svalů), paréza (znecitlivění) končetin,
celkový edém (otok), erythémie (zarudnutí), hemoragie (vnitřní
krvácení), migréna, zvracení, hypotenze (nízký tlak), bradykardie
(zpomalení srdeční frekvence) a neklid. Při těžkém zasažení může
být rána cyanotická nebo krvavě skvrnitá a může způsobit rychlé
krvácení, rozsáhlé nekrózy svalové a tukové hmoty v okolí. V cca
75 % případů se nekróza ze středu rány postupně rozšiřuje v
soustředných kruzích.

Hnisající rány se hojí několik měsíců a zanechávají trvalé jizvy.
V průměru dojde k zajizvení za tři měsíce od zranění (Haddad et
al., 2004; Magalhães, 2006).

Haddad (2000) uvádí, že při zranění od sladkovodních trnuch se
objevily nekrózy kůže a ulcerativní vředy v 90 % případů. Naproti
tomu u zásahů od mořských trnuch se tyto komplikace objevily jen
v cca 25 % případů. Zranění od Potamotrygonidů se tedy jeví jako
závažnější.

V provedených studiích se jeví, že jednotlivé druhy rodu
Potamotrygon mají stejně účinný jed. Toto bylo prokázáno např.
v případě P. motoro, P. orbignyi a P. falkneri v Brazílii (Haddad
et al., 2004). Ke stejným závěrům došel Magalhães (2006) u
P. orbignyi a P. scobina v Rio Paraná a Tocantins. Naproti
tomu tento autor uvádí, že při pokusech na myších byl účinek
aplikovaného jedu mnohem silnější při použití kombinace jedů
obou studovaných druhů.

Zranění komplikují také sekundární bakteriální infekce. Běžně
zaznamenané bývají baktérie rodů Pseudomonas, Streptococcus
a Staphylococcus. Při zraněních ve vodě se do organismu
často dostávají též baktérie Clostridium perfrigens, C. tetani,
Aeromonas hydrophila, Vibrio vulnificus, výjimečně Mycobacterium
marinum a Erysipelothrix rhusiopathriae. Hojení komplikují
také mykózy.

Někteří autoři dále uvádějí neurotoxicitu (Vellard, 1931; 1932),
kardiotoxicitu (Fleury, 1950) a poruchy krevního oběhu (Russell
et Van Harreveld, 1954; Russell et al., 1957; Rodrigues, 1963;
1972).

Jed trnuch je termolabilní, což bylo potvrzeno jak v praxi, tak
i v laboratorních podmínkách (Magalhães, 2006). Nejdůležitější
a nejúčinnější první pomocí je tedy okamžité ponoření zasaženého
místa do horké vody. Teplota vody má být maximální, jakou je
možno delší dobu vydržet, a samozřejmě taková, aby nedošlo
k opaření a vzniku puchýřů. Domorodci věří, že bolest zmírňuje
použití moči, popela, alkoholu, vydrhnutí rány očima rejnoka
nebo přiložení ženských genitálií na postižené místo, ale
prokázané pozitivní účinky má pouze použití horké vody.

U hlubších ran je důležité důkladné vyčištění a chirurgické
ošetření, dále očkování proti tetanu a systémová antibiotika.
Analgetika mohou být použita, pokud se ani po dvou hodinách
nepodaří pomocí horké vody zbavit pacienta bolesti.

K léčbě dlouhodobých vředů pomáhá klid, časté omývání vodou
a mýdlem nebo manganistanem draselným a obklady s obsahem
lokálních antibiotik.

Produkce antiséra je nerealistická vzhledem k malému množství
hlášených případů a vysoké ceně jeho vývoje (Haddad et al.,
2004).

Při zranění sladkovodním rejnokem v České republice je třeba,
aby ošetřující lékař konzultoval postup léčby s Toxikologickým
centrem v Praze.

Z toxinu trnuch bylo izolováno přibližně 18 komponent, které
vykazují proteolytickou,aktivitu, dále narušují tvorbu a funkci
kolagenu a kyseliny hyaluronové (Haddad et al., 2004).

Magalhães (2006) uvedl jako hlavní složky toxinu serotonin,
5´-nukleotidázu a fosfodiesterázu.

Anatomie rozmnožovacích orgánů

Všechny sladkovodní i mořské trnuchy z čeledi Potamotrygonidae
a Dasyatidae jsou vejcoživorodé. Po spotřebování žloutkové
zásoby je zárodek vyživován tzv. děložním mlékem uvolňovaným
ze stěn dělohy (Hennemann, 2001).

Samičí rozmnožovací orgány se skládají z párových vaječníků,
vejcovodů, nidamentálních žláz a děloh. Obě dělohy jsou funkční.
Před dosažením pohlavní dospělosti jsou dělohy spirálovitě
stočené (u P. magdalenae do velikosti samic 15 cm DW) (Teshima
et Takeshita, 1992).

U Paratrygon aiereba, Plesiotrygon iwamae, Potamotrygon
scobina, P. motoro, P. schroederi, P. sp. „cururu“
a P. orbignyi je pravděpodobně funkční pouze levý vaječník
(Charvet-Almeida et al., 2005). Toto bylo prokázáno i u dalších
druhů: P. motoro (Castex, 1963; Achenbach et Achenbach, 1976;
Thorson et al., 1983; Pratt, 1988), P. brachyura (Castex et
Maciel, 1965), P. constellata (Thorson et al., 1983), P. orbignyi
(Lasso et al., 1996), Potamotrygon sp. „cururu“ (Araújo, 1998)
a Plesiotrygon iwamae (Charvet-Almeida, 2001). Jedinou zjištěnou
výjimkou je P. magdalenae, který má funkční oba vaječníky
(Teshima et Takeshita, 1992). Asymetrie vaječníků je běžně
popsána také u mořských trnuch (Lovejoy, 1996).

Samčí rozmnožovací orgány se skládají z páru varlat, nadvarlat,
semenných kanálků, semenných váčků a pářících orgánů, tzv.
pterygopodů (Teshima et Takeshita, 1992).

Pterygopody neboli myxopterygia vznikly přeměnou břišních
ploutví. Díky tomuto znaku je možné rozeznat pohlaví i u čerstvě
narozených mláďat (Hofmann et Novák, 1998). Mladí samci mají
pterygopody malé a uzavřené. Jakmile pohlavně dospějí, pářící
orgány se jim mnohonásobně zvětší a jejich konce se otevřou.
Pohlavní dospělosti dosahují přibližně ve věku 2 – 4 let. Přeměna
pterygopodů z malých nerozvinutých na plně funkční trvá přibližně
3 – 4 měsíce. Dospívání samce mohou pravděpodobně urychlit
feromony adultní samice (Zijlmans, 2012).

Anatomie smyslových kanálků

Pro lov v noci a vyhledávání potravy v kalné vodě se u paryb
vyvinuly specifické smyslové orgány. Jedná se o Lorenziniho
ampule, neuromasty a Saviho váčky, umístěné ve smyslových
kanálcích na ventrální i dorsální straně tělního disku.
Lorenziniho ampule jsou schopné vnímat slabá elektrická pole,
která vznikají svalovou aktivitou kořisti. Sladkovodní trnuchy
mají signifikantně menší počet Lorenziniho ampulí než stejně
velcí mořští zástupci. Neuromasty jsou mechanoreceptory,
z nichž každý je složen ze skupiny vláskovitých buněk.
Tyto drobné řasinky jsou zapuštěny v gelovitých kupulách.
Kupuly detekují slabé změny proudů vody a řasinky je převádějí
na nervové vzruchy. Obdobně funguje postranní čára u kostnatých
ryb (Teleostei). Nervové vzruchy z neuromastů se zpracovávají
v zadním mozku. Neuromasty jsou přítomny zejména v pórech
na konci smyslových kanálků. Stavba i funkce neuromastů je
obdobná řasinkám ve vnitřním uchu jiných obratlovců. Saviho
váčky jsou převážně orgánem hmatu. Je-li kořist pod tělem
rejnoka, pomáhají přesně lokalizovat její polohu a umožňují
tak její správné nasměrování směrem k ústnímu otvoru (Sand,
1938; Hennemann, 2001; Shibuya et al., 2010).