Ještě před několika lety naprostá většina trnuch v chovech pocházela z odchytu ve volné přírodě. V dnešní době přibývá úspěšných odchovů mezi chovateli a tlak na přírodní populace ze strany obchodu s tropickými rybami klesá. Mláďata odchovaná v péči člověka jsou odolnější než jedinci importovaní z přírody, protože neprošla odchytem, skladováním v nevhodných podmínkách, dlouhým hladověním a transportem. Nejdůležitějším aspektem je, že odchovaná mláďata jsou v naprosté většině případů prostá parazitů.
Zijlmans (2012) uvádí, že rejnoci importovaní z Brazílie bývají kachektičtější než rejnoci z Kolumbie a Peru. Vyhublé rejnoky lze snadno poznat podle ostře vystupujících kyčelních chrupavek, které nejsou u dobře živeného jedince viditelné. Známkou podvýživy je také kůže na hlavě přesně kopírující tvar chrupavčité lebky. Často je tak mezi očima viditelně propadlá jamka. Výživný stav trnuch lze posoudit podle báze ocasu, která slouží jako zásobárna tuku.
U P. henlei a P. leopoldi lze po dlouhodobém pobytu ve stresujících a celkově nevyhovujících podmínkách pozorovat rozmazání bílých skvrn v jejich jinak typicky ostře ohraničené kresbě. Tyto tzv. „running spots“ dostávají opět ostré kontury až po mnoha měsících až letech po přemístění rejnoka do vyhovujících podmínek.
Sladkovodní rejnoci odchycení z přírody jsou velice často napadeni parazity. Někteří parazité jsou viditelní pouhým okem, ale většinu lze diagnostikovat pouze za pomoci mikroskopu. V případě, že je rejnok čerstvě uhynulý (pokud možno do jedné hodiny po smrti) nebo je v tak špatném stavu, že musí být utracen, lze provést kompletní parazitologický rozbor. K němu je třeba provést stěr z povrchu těla, odpreparovat část žaberních lístků a důkladně prohlédnout podélně rozříznutý celý zažívací trakt, ze kterého je třeba přemístit maximální možné množství obsahu na podložní sklíčko pro další prohlédnutí. Podle takového rozboru lze diagnostikovat onemocnění a podle výsledku léčit ostatní rejnoky ze stejného importu, kteří jsou zatím naživu.
Pokud existuje podezření na napadení parazity, lze setřít část slizu z povrchu živého rejnoka a tento vzorek také prohlédnout pod mikroskopem.
Zijlmans (2012) provedl za účasti veterinárního lékaře kompletní vyšetření dospělého jedince Potamotrygon sp. „Pearl“. Za mírné sedace uskutečnili stěr z povrchu těla a žaber. Dále prohlédli ústní otvor a provedli výplach kloaky. Při tomto vyšetření nebyli objeveni žádní parazité. Tento autor zdůraznil, že je vhodné při probírání rejnoka z účinků sedativ nechat jedince zavěšeného v proudu vody a na dno ho vypustit až po prvních výraznějších projevech aktivity.
Velmi častými ektoparazity, kteří jsou rozpoznatelní pouhým okem, jsou kapřivci – Branchiura. Ti jsou přichyceni mohutnými přísavkami na povrchu kůže a sají krev. Přitom způsobují napadeným jedincům nepříjemné rány, které se mohou stát vhodným místem pro vniknutí baktérií do těla, nebo se na poraněných místech vytvoří plísně. Kapřivci mohou dlouho unikat pozornosti zejména na tmavě zbarvených rejnocích nebo v případech, kdy sají na ventrální straně těla. K léčbě lze použít desetidenní koupel v přípravcích na bázi Dimilinu. Dimilin zabraňuje tvorbě chitinu a tím znemožňuje rozmnožování a růst všech korýšů. Časově náročnější, ale bezpečnější je odstraňování jednotlivých kapřivců dlouhou pinzetou. Ross (1999) varuje před použitím přípravku Dylox, který účinkuje proti kapřivcům, ale rejnoci ho nesnášejí.
Dalším problémem může být parazitický až 1 cm dlouhý korýš – červok, patřící do čeledi Lernaeopodidae. Jeho dospělé samice jsou hlavou pevně uchyceny pod kůží, zbytek jejich těla i s vaječnými váčky visí na povrchu kůže postižené ryby (nebo paryby). Na rejnocích pravděpodobně parazitují hlavně larvální stádia tohoto korýše, která jsou mikroskopických rozměrů a obvykle uniknou pozornosti. Podle pozorování dospělci na rejnocích parazitují zřídka a přednostně napadají krmné rybky, které tak mohou být indikátorem napadení (Kroupa). K léčbě lze opět použít Dimilin, nebo můžeme zkusit trpělivě vytrhávat dospělé parazity z těla krmných ryb, dokud se na nich nepřestanou objevovat.
Největším problémem mohou být žábrohlísti. Ty lze diagnostikovat až po úhynu rejnoka a jeho následném rozboru pod mikroskopem. Jedná se o 10 druhů rodu Potamotrygonocotyle a monotypický rod Paraheteronchocotyle, viz tab. č. 4 (Domingues et al., 2007). Naprostou většinu přípravků, které účinkují proti žábrohlístům, rejnoci nesnášejí. Velmi dobře se osvědčily přípravky Tremazol a Fluke Solve. V nejvyšší nouzi lze použít koupel ve Flubenolu nebo již zmíněný Dimilin, který zabraňuje tvorbě chitinu. Tím znemožňuje růst a rozmnožování nejen parazitických korýšů, ale i žábrohlístů, kteří mají chitinové háčky na ústním ústrojí (Ross, 2007).
Z jednobuněčných parazitů můžeme objevit prabičíkovce – Metamonada nebo nálevníky – Ciliophora, patřící pravděpodobně do rodu Tetrahymena. Dále se mohou objevit obrněnky rodu Oodinium, ale při chovu v tvrdé zásadité vodě se obvykle nevyskytují. Účinným způsobem boje s prvoky je nainstalování germicidní zářivky (lidově zvané UV-C lampy). Ta musí mít příkon nejméně 20 W (raději více), slabší nejsou dostatečně účinné.
Časté bývá také napadení plísněmi, zejména v oblasti ocasu a na jedovém trnu. Zejména čerstvě dovezená mláďata P. magdalenae mívají plíseň na ocase, jehož špička jim poté mnohdy upadne. Odpadlá část ocasu již nikdy nedoroste. Domorodci často nasazují větším jedincům na jedový trn plastovou hadičku nebo stébla bylin, aby cestou nepropíchli přepravní polyetylénový sáček. Tím jim ovšem poruší ochrannou pochvu trnu a způsobují další bujení plísní. Plísně je vhodné jemně mechanicky odstranit, popř. lokálně ošetřit.
Časté jsou také druhotné bakteriální a houbové infekce, které se projevují zčervenáním ventrální strany tělního disku. Průvodním jevem bývá i loupání kůže a drobné vřídky. Postiženému rejnokovi bývá často nepříjemný kontakt se dnem akvária (holým i písčitým) a snaží se zvlněním disku dotýkat dna co nejmenší částí svého těla. Tyto projevy mnohdy zmizí díky vytvoření ideálních podmínek, popř. nasazením UV lampy. Proti baktériím může pomoci také přídavek sušených listů vrcholáku pravého – Terminalia catappa, nesprávně akvaristy nazývaného „mořský mandlovník“.
Baktericidně působí také přídavek huminových přípravků s obsahem taninu. Pokud výše uvedené postupy selžou a bakteriální infekce je opravdu vážná, je třeba aplikace antibiotik v injekční formě nebo ve formě dlouhodobé koupele.
Lovejoy (1997) uvádí u jihoamerických rejnoků výskyt čtyř druhů tasemnic – Cestoda rodu Acanthobothrium, sedm druhů rodu Rhinebothroides a po jednom druhu rodů Eutetrarhynchus a Rhinebothrium. Z kmene hlístic – Nematoda je u rejnoků znám jeden druh rodu Echinocephalus.
Pokud by se tasemnice objevily, doporučuje Ross (1999) aplikace přípravku na bázi Praziquantelu do potravy. Vhodným médiem pro podání účinné látky je žížala. Léčbu doporučuje třikrát opakovat vždy s jednodenní pauzou.
U čerstvě importovaných jedinců je vhodné pravidelně odstraňovat veškerý trus. V případě napadení vnitřními parazity tím lze zabránit možné reinfekci.
Při pitvě zejména mladých jedinců je zajímavá žlutá barva jater, což je díky vysokému obsahu tuku fyziologický stav. Takto žlutá játra mívají také zdraví čtverzubci rodu Tetraodon. U ostatních ryb má být tento orgán tmavě rudohnědý a žlutá nebo jiná barva je známkou degenerace jater.
Občas se ani při nejlepší péči nepodaří čerstvě dovezené zvíře udržet při životě, někdy přijde uhynulé již v přepravním boxu.
Neklamným znakem blížící se smrti rejnoka je nahoru se kroutící okraj celého tělního disku, tzv. death curl. Pokud rejnok občas (zejména při vyrušení) zvedne pouze zadní část disku, není třeba se znepokojovat. Jedná se pouze o výhružný postoj.
Po úspěšné aklimatizaci a případném přeléčení nově dovezených trnuch je třeba předcházet reinfekci. Při pořizování nových jedinců je nutné dodržovat karanténu. Také krmné rybky by měly být pouze z parazitologicky prověřeného zdroje.
Zijlmans (2012) doporučuje upravit vodu v karanténní nádrži tak, aby byla chemicky co nejvíce podobná vodě v domovině importovaných zvířat, a zpočátku doporučuje udržovat teplotu 32 °C. Během tří týdnů teplotu postupně snižuje na 27 °C a i ostatní parametry vody vyrovnává s vodou, ve které budou následně chováni.
Ve velkoobchodě jsem byl občas svědkem nevysvětlitelných úhynů, které nelze chápat jinak než jako stres z náhlé samoty. Většinou se jednalo o zvířata, která byla v akváriu mnoho měsíců, bez problémů přijímala potravu a nejevila známky sebemenších potíží. Ale pokud byli např. v nádrži tři rejnoci a dva se ve stejný den prodali (každý putoval na jiné místo), poslední zbylý rejnok, který nebyl odchycen, do druhého dne uhynul. Přitom oba dva taktéž osamocení jedinci, kteří měli za sebou odlov, náročnou cestu a změnu podmínek, bez problémů přežili. Tato událost se za dobu mého působení ve velkoobchodní firmě několikrát opakovala, takže náhodu lze téměř vyloučit. Od tohoto poznatku, pokud vidím, že by rejnok zůstal v akváriu sám, raději ho přemístím do jiné skupiny. Často i k jinému druhu (Kroupa, 2009).