Anatomie těla

Trnuchy jsou dokonale přizpůsobeny životu na dně. Mají dorsoventrálně zploštělé tělo s nevýrazně oddělenou hlavou a výrazně odděleným ocasem. Délka tělního disku (dále uváděná: DL) je u většiny druhů mírně větší než šířka tělního disku (dále uváděná: DW). U rodu Paratrygon je disk podlouhlejší než u rodů Potamotrygon a Plesiotrygon (Carvalho, 2003). Nově popsaný druh Plesiotrygon nana má šířku tělního disku (DW) větší než jeho délku (DL) (Carvalho et Ragnol, 2011).

Před bází ocasu jsou na ventrální straně umístěné výrazné břišní ploutve, které jsou při dorsálním pohledu částečně zakryté okrajem tělního disku. U rodu Paratrygon jsou při pohledu shora viditelné jen jejich okraje. Počet paprsků břišních ploutví je mezidruhově rozdílný (Rosa et al., 2011). Břišními ploutvemi se trnuchy při pohybu vpřed částečně odrážejí od substrátu. Hlavním zdrojem pohybu je vlnění okraje tělního disku. Trnuchy nemají hřbetní ani řitní ploutev.

Na ocase, posteriorně od jedového trnu, je u rodů Potamotrygon a Dasyatis přítomen dorsální a ventrální ploutevní lem. U rodu Plesiotrygon je vyvinut pouze ventrální lem, u rodů Paratrygon a Himantura ploutevní lemy úplně chybí. Navíc je ocas u rodů Plesiotrygon, Paratrygon, Himantura a u jednoho zástupce rodu Potamotrygon vláknitě protažený. U prvních tří jmenovaných rodů může být toto bičovité protažení ocasu výrazně delší než tělní disk. Poměr délky těla a ocasu se u rodu Paratrygon s věkem výrazně zmenšuje, u rodu Plesiotrygon méně (Roberts, 1989; Carvalho et al., 2003).

Oči rejnoků vystupují nad povrch hlavové části disku a jsou opatřené roztažitelným lalokem, který reguluje množství světla přicházejícího do čočky. U rodů Paratrygon a Plesiotrygon jsou oči výrazně menší než u rodů Potamotrygon a Himantura (Carvalho, 2003).

Spirakulum je otvor těsně za okem, kterým trnucha přivádí okysličenou vodu k žábrám, zejména je-li zahrabaná v substrátu. Odkysličená voda je poté vypuzována pěti páry žaberních otvorů na spodní straně hlavy. Tím se liší od většiny kostnatých ryb (Teleostei), ale i žraloků, kteří přivádějí okysličenou vodu k žábrám pouze ústy. Pokud není trnucha zahrabaná v substrátu dna, přivádí k žaberním obloukům část vody ústy a část vody spirakulem (Ross et Schäfer, 2000).

Trnuchy mají spodní postavení ústního otvoru. Frontálně jsou na okraji úst umístěny výrazné nozdry.

Zuby paryb jsou po vypadnutí neustále nahrazovány. U sladkovodních rejnoků jsou uspořádány do těsného sponu. Zubů bývá obvykle méně než 50 řad, pouze větší exempláře Plesiotrygon iwamae mohou mít až 60 řad. U některých druhů je část zubů vybavena vyvýšenými hrbolky. Často jsou tyto hrbolky výraznější u adultních samců (Carvalho et al., 2003). Počet a velikost zubů mohou vykazovat mezidruhové rozdíly v závislosti na druhu přijímané potravy (Pantano-Neto, 2001).

Kůže paryb je většinou velmi drsná (u některých druhů se dá používat jako smirkový papír nebo na potažení jílců mečů), což je způsobeno plakoidními šupinami (dentikly). Ty jsou svojí základnou zanořené v epidermis a vystupují na povrch skrz kůži. U trnuch se plakoidní šupiny vyskytují zejména na části nebo celé dorsální straně tělního disku a na ocase. Na ventrální straně disku se nevyskytují. Velikost, rozložení a tvar dentiklů jsou mezidruhově rozdílné (Silva et Carvalho, 2011).

Anatomie jedového aparátu

Jedový osten trnuch je přeměněnou plakoidní šupinou (Ross et Schäfer, 2000). Trnuchy mají 1 – 4 trny. Zúžený vasodentinový trn je bilaterálně zpětně zoubkovaný. Tyto zoubky i špička trnu jsou velice ostré. Je pokrytý kožovitou pochvou tmavé barvy s ventrolaterálně umístěnými žláznatými drážkami, které obsahují jedové žlázy podél okrajů trnu. Trn je pokryt filmem z jedu a slizu. Při bodnutí nebo říznutí zoubky protrhnou pochvu a uvolní se do rány jed, sliz, zbytky pochvy, popř. fragmenty trnu. Někdy se při útoku a obranné reakci zasaženého trn zlomí a jeho špička zůstane zabodnutá v ráně (Magalhães, 2006).

Při protržení kožovité pochvy trnu dojde k mírnému krvácení a v případě většího poškození již pochva neregeneruje a odpadne. Trn má potom bílou barvu a neobsahuje jed (tělo trnu nemá žádné otvory ani kanálky). Dále však funguje jako mechanická zbraň. Přibližně jednou za 3 – 6 měsíců přiroste nový trn a starý odpadne (Baensch et Riehl, 1997; Zijlmans, 2012). Někdy postupně přirostou trny dva až tři a teprve poté starý odpadne.

Naprosto výjimečně může starý trn odpadnout ještě předtím, než začne růst nový, a rejnok je do té doby bezbranný. Počet jedových ostnů tedy nemá z taxonomického hlediska žádný význam. U rostoucích rejnoků bývá obvykle každý nový trn větší než ten předchozí.

U Paratrygon aiereba je trn v porovnání s velikostí těla poměrně drobný. Je také umístěný na ocase frontálněji než u zástupců ostatních rodů, což snižuje účinnost této defenzivní zbraně (Carvalho, 2003).

Anatomie rozmnožovacích orgánů

Všechny sladkovodní i mořské trnuchy z čeledi Potamotrygonidae a Dasyatidae jsou vejcoživorodé. Po spotřebování žloutkové zásoby je zárodek vyživován tzv. děložním mlékem uvolňovaným ze stěn dělohy (Hennemann, 2001).

Samičí rozmnožovací orgány se skládají z párových vaječníků, vejcovodů, nidamentálních žláz a děloh. Obě dělohy jsou funkční. Před dosažením pohlavní dospělosti jsou dělohy spirálovitě stočené (u P. magdalenae do velikosti samic 15 cm DW) (Teshima et Takeshita, 1992).

U Paratrygon aiereba, Plesiotrygon iwamae, Potamotrygon scobina, P. motoro, P. schroederi, P. sp. „cururu“ a P. orbignyi je pravděpodobně funkční pouze levý vaječník (Charvet-Almeida et al., 2005). Toto bylo prokázáno i u dalších druhů: P. motoro (Castex, 1963; Achenbach et Achenbach, 1976; Thorson et al., 1983; Pratt, 1988), P. brachyura (Castex et Maciel, 1965), P. constellata (Thorson et al., 1983), P. orbignyi (Lasso et al., 1996), Potamotrygon sp. „cururu“ (Araújo, 1998) a Plesiotrygon iwamae (Charvet-Almeida, 2001). Jedinou zjištěnou výjimkou je P. magdalenae, který má funkční oba vaječníky (Teshima et Takeshita, 1992). Asymetrie vaječníků je běžně popsána také u mořských trnuch (Lovejoy, 1996).

Samčí rozmnožovací orgány se skládají z páru varlat, nadvarlat, semenných kanálků, semenných váčků a pářících orgánů, tzv. pterygopodů (Teshima et Takeshita, 1992).

Pterygopody neboli myxopterygia vznikly přeměnou břišních ploutví. Díky tomuto znaku je možné rozeznat pohlaví i u čerstvě narozených mláďat (Hofmann et Novák, 1998). Mladí samci mají pterygopody malé a uzavřené. Jakmile pohlavně dospějí, pářící orgány se jim mnohonásobně zvětší a jejich konce se otevřou. Pohlavní dospělosti dosahují přibližně ve věku 2 – 4 let. Přeměna pterygopodů z malých nerozvinutých na plně funkční trvá přibližně 3 – 4 měsíce. Dospívání samce mohou pravděpodobně urychlit feromony adultní samice (Zijlmans, 2012).

Anatomie smyslových kanálků

Pro lov v noci a vyhledávání potravy v kalné vodě se u paryb vyvinuly specifické smyslové orgány. Jedná se o Lorenziniho ampule, neuromasty a Saviho váčky, umístěné ve smyslových kanálcích na ventrální i dorsální straně tělního disku.

Lorenziniho ampule jsou schopné vnímat slabá elektrická pole, která vznikají svalovou aktivitou kořisti. Sladkovodní trnuchy mají signifikantně menší počet Lorenziniho ampulí než stejně velcí mořští zástupci.

Neuromasty jsou mechanoreceptory, z nichž každý je složen ze skupiny vláskovitých buněk. Tyto drobné řasinky jsou zapuštěny v gelovitých kupulách. Kupuly detekují slabé změny proudů vody a řasinky je převádějí na nervové vzruchy. Obdobně funguje postranní čára u kostnatých ryb (Teleostei). Nervové vzruchy z neuromastů se zpracovávají v zadním mozku. Neuromasty jsou přítomny zejména v pórech na konci smyslových kanálků. Stavba i funkce neuromastů je obdobná řasinkám ve vnitřním uchu jiných obratlovců.

Saviho váčky jsou převážně orgánem hmatu. Je-li kořist pod tělem rejnoka, pomáhají přesně lokalizovat její polohu a umožňují tak její správné nasměrování směrem k ústnímu otvoru (Sand, 1938; Hennemann, 2001; Shibuya et al., 2010).

Smyslové kanálky na dorsální straně disku jsou (vypsané zkratky jsou užity dále v textu): infraorbitální kanál (IO), supraorbitální kanál (SO), hyomandibulární kanál (HYO) a posteriorně laterální linie kanálků (PLL).

Na ventrální straně jsou rovněž IO, SO a HYO, navíc ještě Nasální kanál (NS). U rodu Potamotrygon je ventrální část HYO skrz tělo propojena kanálem s dorsální částí HYO. U rodu Paratrygon toto spojení není prokázáno, nalezeno bylo spojení dorsální a ventrální části IO (Shibuya et al., 2010).

Póry s neuromasty obsahují pouze HYO. Naproti tomu IO, MAN, NS a SO neobsahují póry a slouží pravděpodobně jako orgány hmatu (Maruska et Tricas., 1998). Shibuya et al. (2010) analyzovali lokalizaci a stavbu smyslových kanálků u Potamotrygon motoro, P. orbignyi, P. sp. „cururu“ a Paratrygon aiereba ve středním toku Rio Negro, ve státě Amazonas v Brazílii (neuromasty byly kvantifikovány a analyzovány jen u P. motoro a P. orbignyi). Při této práci zjistili, že rozložení smyslových kanálků se u všech tří druhů rodu Potamotrygon prakticky shoduje, liší se pouze množství pórů.

HYO na dorsální straně u P. motoro a P. sp. „cururu“ jsou zakončeny jedním až dvěma póry, u P. orbignyi až osmi póry. P. orbignyi má tedy na hřbetní straně disku celkově více pórů než oba zbývající druhy. Na druhou stranu má P. motoro celkově na ventrální i dorsální straně signifikantně více neuromastů a Saviho váčků.

U P. motoro je v kanálku podél okraje disku více než dvojnásobné množsví neuromastů na ventrální straně oproti straně dorsální. U P. orbignyi je jich také téměř dvojnásobné množství.

P. motoro má celkový počet pórů na břišní straně šestinásobný oproti hřbetní. P. orbignyi má celkový počet pórů na břišní straně devítinásobný oproti hřbetní.

U obou druhů je výrazně vyšší počet neuromastů v anteriorní části oproti části centrální a posteriorní.

Paratrygon aiereba se liší od rodu Potamotrygon spojením anteriorní části IO s HYO na dorsální straně. Na ventrální straně jsou HYO spojené s IO, SO i NS. HYO jsou v oblasti mezi rostrem a žaberními štěrbinami protažené tubuly až na okraj disku a zakončené póry. Těchto tubulů je na každé straně 114 (počítáno pouze u jednoho jedince).

Maruska (2001) vysvětluje funkci dorsální části HYO k detekci pohybů predátorů, kořisti a jedinců vlastního druhu nad rejnokovým tělem. To by vysvětlovalo, proč jich má P. orbignyi více než P. motoro. Žije totiž v mnohem frekventovanějším a tedy i potenciálně nebezpečnějším prostředí (písčité mělčiny).

Montgomery et Skipworth (1997) poukazují na to, že rejnoci často dokážou detekovat místa, kde se vyskytuje mnoho jedinců drobné kořisti najednou.