Ve volné přírodě dochází často k zasažení člověka jedovým ostnem trnuch. Nejčastěji k tomu dochází v případě, kdy domorodec nebo turista na ukrytého rejnoka ve vodě šlápne. Dále bývají zraněni rybáři při vyprošťování ulovených trnuch ze sítí nebo rybářských háčků. V domácím chovu dochází ke zranění jedovým trnem převážně při manipulaci s chovanými zvířaty. Do síťky ulovený rejnok dokáže trnem na ocase velice energicky švihat. Může přitom dojít jak k bodnutí útočníka, tak i k řeznému poranění. Ve výjimečných případech rejnok použije trn i při pouhém leknutí při běžné údržbě v akváriu (odkalování, čištění skel, přesazování rostlin apod.).

V chovu se osvědčilo chytat trnuchy do poměrně malých a mělkých sítěk. Ozbrojený ocas je mimo síť a nemůže se do ní zaplést. Je sice třeba více ostražitosti, ale vyplétání nebo vystříhávání zamotaného trnu se zpětnými háčky do síťky je někdy značně složité a hrozí poranění chovance i chovatele. Pokud se takováto nehoda stane, je lepší zkusit vrátit jedince do akvária a nechat chvilku za trn viset do volné vody. Obvykle se snaží sám energickým plaváním vyprostit. Ve vhodném okamžiku je dobré zkusit síťkou mírně trhnout nahoru.

Pokud ani to nepomůže, je nutno použít jemné nůžky, které by měly být pro tyto případy vždy po ruce. Největší komplikací je, pokud se rejnok zachycený v síti začne otáčet kolem vlastní osy. Zaplete se tak mnohem více a při následném vyprošťování hrozí zlomení ocasu.

Pokud je trnucha osvobozena, ale na ostnu uvízl kousek sítě, je vhodné jej odstranit, aby na zmíněném místě nezačala bujet plíseň. Malá mláďata je nejvhodnější lovit do plastového kuchyňského cedníku.

Trnuchy jsou schopny také propíchnout i několik vrstev přepravního polyetylenového sáčku (ve výjimečných případech i stěnu polystyrenového boxu). Proto je na místě opatrnost i při následné manipulaci.

Zásah obvykle neohrožuje život člověka (Magalhães, 2006). Fenner et al. (1989) uvádí, že úmrtí po bodnutí sladkovodní nebo mořskou trnuchou bylo prokázáno pouze v případě zasažení důležitých tělních orgánů. Jednalo se zejména o proniknutí trnu do hrudního koše. Nicméně zranění jsou relativně četná a sladkovodní trnuchy jsou u místních obyvatel velmi obávané. Přesto je např. v Brazílii největší pozornost věnována jedu žabohlavce Nattererova (Thalassophryne nattereri) (Steindachner, 1876), popř. žabohlavce skvrnitého (Thalassophryne maculosa) (Günther, 1861) (Magalhães, 2006, Plíštil, 2012).

Zásah trnem bezprostředně způsobí intenzivní bolest, otok měkkých tkání a krvácení v různém rozsahu. Bolest vrcholí za 30 – 60 minut a může vyzařovat směrem k tělu. Měla by ustoupit za 48 hod. V případě zasažení velkých tepen se projevuje masivní a těžko zastavitelné krvácení.

Krátkou dobu po zranění se také objevují přibližně v 80 % případů systémové symptomy: horečka, zimnice, pocení, nevolnost, závratě, myalgie (bolest svalů), paréza (znecitlivění) končetin, celkový edém (otok), erythémie (zarudnutí), hemoragie (vnitřní krvácení), migréna, zvracení, hypotenze (nízký tlak), bradykardie (zpomalení srdeční frekvence) a neklid. Při těžkém zasažení může být rána cyanotická nebo krvavě skvrnitá a může způsobit rychlé krvácení, rozsáhlé nekrózy svalové a tukové hmoty v okolí. V cca 75 % případů se nekróza ze středu rány postupně rozšiřuje v soustředných kruzích.

Hnisající rány se hojí několik měsíců a zanechávají trvalé jizvy. V průměru dojde k zajizvení za tři měsíce od zranění (Haddad et al., 2004; Magalhães, 2006).

Haddad (2000) uvádí, že při zranění od sladkovodních trnuch se objevily nekrózy kůže a ulcerativní vředy v 90 % případů. Naproti tomu u zásahů od mořských trnuch se tyto komplikace objevily jen v cca 25 % případů. Zranění od Potamotrygonidů se tedy jeví jako závažnější.

V provedených studiích se jeví, že jednotlivé druhy rodu Potamotrygon mají stejně účinný jed. Toto bylo prokázáno např. v případě P. motoro, P. orbignyi a P. falkneri v Brazílii (Haddad et al., 2004). Ke stejným závěrům došel Magalhães (2006) u P. orbignyi a P. scobina v Rio Paraná a Tocantins. Naproti tomu tento autor uvádí, že při pokusech na myších byl účinek aplikovaného jedu mnohem silnější při použití kombinace jedů obou studovaných druhů.

Zranění komplikují také sekundární bakteriální infekce. Běžně zaznamenané bývají baktérie rodů Pseudomonas, Streptococcus a Staphylococcus. Při zraněních ve vodě se do organismu často dostávají též baktérie Clostridium perfrigens, C. tetani, Aeromonas hydrophila, Vibrio vulnificus, výjimečně Mycobacterium marinum a Erysipelothrix rhusiopathriae. Hojení komplikují také mykózy.

Někteří autoři dále uvádějí neurotoxicitu (Vellard, 1931; 1932), kardiotoxicitu (Fleury, 1950) a poruchy krevního oběhu (Russell et Van Harreveld, 1954; Russell et al., 1957; Rodrigues, 1963; 1972).

Jed trnuch je termolabilní, což bylo potvrzeno jak v praxi, tak i v laboratorních podmínkách (Magalhães, 2006). Nejdůležitější a nejúčinnější první pomocí je tedy okamžité ponoření zasaženého místa do horké vody. Teplota vody má být maximální, jakou je možno delší dobu vydržet, a samozřejmě taková, aby nedošlo k opaření a vzniku puchýřů.

Domorodci věří, že bolest zmírňuje použití moči, popela, alkoholu, vydrhnutí rány očima rejnoka nebo přiložení ženských genitálií na postižené místo, ale prokázané pozitivní účinky má pouze použití horké vody.

U hlubších ran je důležité důkladné vyčištění a chirurgické ošetření, dále očkování proti tetanu a systémová antibiotika. Analgetika mohou být použita, pokud se ani po dvou hodinách nepodaří pomocí horké vody zbavit pacienta bolesti.

K léčbě dlouhodobých vředů pomáhá klid, časté omývání vodou a mýdlem nebo manganistanem draselným a obklady s obsahem lokálních antibiotik.

Produkce antiséra je nerealistická vzhledem k malému množství hlášených případů a vysoké ceně jeho vývoje (Haddad et al., 2004).

Při zranění sladkovodním rejnokem v České republice je třeba, aby ošetřující lékař konzultoval postup léčby s Toxikologickým centrem v Praze.

Z toxinu trnuch bylo izolováno přibližně 18 komponent, které vykazují proteolytickou, aktivitu, dále narušují tvorbu a funkci kolagenu a kyseliny hyaluronové (Haddad et al., 2004).

Magalhães (2006) uvedl jako hlavní složky toxinu serotonin, 5´-nukleotidázu a fosfodiesterázu.