Zařízení akvária

Pro trnuchy je rozhodující zejména plocha dna. Ta by měla být co
největší v závislosti na velikosti chovaného druhu. Pro nejmenší
druhy, jako je např. Potamotrygon scobina nebo P. magdalenae,
postačí plocha cca 150 x 80 cm na jeden pár. Pro střední druhy,
dorůstající v průměru tělního disku do 40 cm, je vhodná plocha
cca 200 x 100 cm. Někteří rejnoci mohou dorůstat v průměru
tělního disku i 1 m. Pro pár takto velkých paryb by měla být plocha
akvária alespoň 300 x 150 cm. Na výšce vodního sloupce naopak
příliš nezáleží, obvykle postačí 40 cm. Mladé jedince lze umístit
do menších akvárií. Např. pár rejnoků o velikosti DL 20 cm
vyžaduje přibližně 200 l akvarijní vody (Zijlmans, 2012).

Dno by měla pokrývat několikacentimetrová vrstva jemného
říčního písku. Ideální je zrnitost 0,6 – 2 mm. Příměs menšího
množství hrubších zrn do velikosti 4 mm není na závadu.

Mnoho chovatelů používá křemičitý písek, který je prodáván na
zasypávání zámkové dlažby. Ten je méně vhodný než říční písek,
protože je ostřejší.

Naprosto nevhodný je písek s menšími zrny než 0,5 mm. Takto
jemný písek ulpívá na kůži a očích rejnoků, což jim může
způsobit kožní problémy.

Ross (2005) nedoporučuje u P. tigrina a celého rodu Paratrygon
písek vůbec a upřednostňuje chov těchto druhů na holém
skleněném dně. Z osobních zkušeností můžeme naopak říci, že
jak P. tigrina, tak i Paratrygon aiereba s říčním pískem
neměli jakékoliv potíže. Naopak chov jakéhokoliv druhu na holém
dně často končí úhynem. Pokud se rejnok cítí být stresován,
zahrabe se až po oči do substrátu a zklidní se. Úhyny na holém
dně tedy lze přičítat zejména stresu (Kroupa, 2009).

Častou chybou chovatelů je poskytování příliš slabé vrstvy
písku. Rejnoci jsou od přírody velmi aktivní a inteligentní
lovci. Díky své vysoké inteligenci se dokáží také nudit, což
může vést ke stresu a různým zlozvykům (vyšší vzájemná
agresivita, neustálé monotónní profukování jedné štěrbiny
nebo rohu akvária proudem vody). Vysoká vrstva písku podněcuje
rejnoky ke stálému přehrabávání a slouží k odbourávání stresu
z nedostatku jiné činnosti. Pro nejmenší mláďata stačí vrstva
písku 3 – 4 cm, pro velké jedince 6 – 10 cm. Výjimku tvoří
pouze zástupci rodů Plesiotrygon, kteří profukují substrát
jen velmi omezeně, a rod Paratrygon, který neprofukuje písek
vůbec. Těmto rodům slouží pouze jako úkryt a vrstva stačí
opravdu malá. Nicméně někteří chovatelé dosahují i na holém
dně pravidelných odchovů.

V nádrži by nemělo být příliš mnoho dekorací. Všechny použité
kameny a kořeny musí mít oblé okraje, aby se o ně chovanci
nezranili. Většinu vodních rostlin trnuchy polámou nebo vyhrabou.
Použít lze pouze robustní a dobře kořenící šípatkovce
Echinodorus sp. nebo větší zástupce rodu Cryptocoryne, i ty je
však nutné obložit velkými kameny. Další možností jsou stonkové
rostliny, jako např. Hygrophila sp., Limnophila sp. nebo Egeria
densa. Ty naopak mají velmi chabý kořenový systém, takže jejich
trsy stačí pouze zatížit velkým kamenem a v případě vyhrabání
se dají znovu a znovu zasadit bez poškození. Vhodné jsou též
kapradiny (Microsorium (Colysis) pteropus, Bolbitis heudelotii)
a anubisy (Anubias sp.), které rostou přisedle na kamenech nebo
dřevě. Velký výběr je také mezi plovoucími rostlinami.

Velkou pozornost je třeba věnovat umístění topného tělesa.
Paryby pravděpodobně nejsou schopny vnímat bolest, kterou jim
způsobují horké předměty na kůži. Pokud tedy trnucha odpočívá
s částí tělního disku položenou nebo opřenou o topné těleso,
může utrpět závažná popálení. Těleso by proto mělo být obalené
např. plastovým pletivem. Nejvhodnější je jeho umístění v komoře
vnějšího filtru.

Akvárium musí být dobře filtrované. Nutností je bezchybně
fungující biologická filtrace, která eliminuje prudce jedovatý
amoniak a dusitany. Objem filtračního materiálu by měl být
minimálně 5 % objemu chovné nádrže. Samozřejmostí je
dostatečně porézní filtrační materiál s co největším povrchem
pro uchycení užitečných nitrifikačních baktérií. Vhodnější
je použití vnějšího filtru, který zbytečně neubírá prostor
pro chované živočichy uvnitř akvária.

Velmi vhodné je použití skimmeru nebo hladinového přepadu,
protože zejména po krmení rybami je hladina značně mastná,
což snižuje difuzi dýchacích plynů. Samozřejmě šedá hladina
také nevypadá příliš esteticky. Na osvětlení příliš nezáleží,
pokud nepoužijeme živé rostliny. Rejnoci mají rádi spíše
rozptýlené světlo a část nádrže přistíněné (Kroupa, 2009).

Parametry vody

V domovině jihoamerických trnuch převládá měkká voda se
slabě kyselou reakcí. Proto je všeobecně doporučována
tvrdost maximálně 15 °dGH a pH 6,5 – 7,0 (Baensch et Riehl,
1996). Mnoho chovatelů rejnoky bez problémů chová a odchovává
i v běžné vodovodní vodě o vyšší tvrdosti a pH přes 7,5.
Úspěšný chov a odchov v tvrdé vodě až do 30 °dGH uvádí také
Hofmann (2005).

Mnohem důležitější než fyzikální parametry vody je její čistota
a co nejmenší koncentrace dusíkatých látek. Trnuchy jsou velmi
citlivé i na krátkodobě zvýšený obsah dusitanů (NO2-) a čpavku
(NH3). Z tohoto důvodu často hynou po překrmení, pokud
v akváriu zůstanou zbytky nespotřebované potravy, které rychle
podléhají zkáze a mohou rychle otrávit vodu. Bezpodmínečně
nutná je tedy dokonale fungující biologická filtrace. V dobře
zaběhlém biologickém filtru se čpavek a dusitany rychle přemění
na výrazně méně toxické dusičnany (NO3-). Důležité je šetrné
praní vložek biologického filtru, aby nedošlo k zabití
a přílišnému vyplavení nitrifikačních baktérií. Výhodou je,
když je možné prát vždy jenom část filtračních vložek a část
nechat zase na příští čištění.

K nebezpečným výkyvům obsahu čpavku a dusitanů může dojít po
několikahodinovém výpadku elektrické energie. Nečistoty ve filtru
začnou bez přístupu kyslíku zahnívat a po opětovném zapnutí filtru
se škodlivé sloučeniny mohou dostat do akvária. Z tohoto důvodu
má mnoho chovatelů trnuch záložní zdroj, který automaticky sepne
při výpadku elektrické energie.

Ke zvýšení obsahu dusíkatých látek může také dojít v případě,
že rejnok vyvrhne část přijaté potravy v různém stádiu natrávení.
Vyvrhnout potravu může po překrmení, při poklesu obsahu kyslíku
ve vodě nebo v důsledku stresu.

Dusičnany, které se s pomocí nitrifikačních baktérií ve správně
fungujícím biologickém filtru tvoří z dusitanů, jsou méně
nebezpečné, ale i jejich koncentrace by neměla přesahovat
50 mg/l-1. Rejnoci jsou sice schopní se přizpůsobit i koncentraci
dusičnanů přes 100 mg/l-1, ale chov v takovýchto podmínkách je
značně riskantní.

Hofmann et Novák (1998) doporučují přidávat do vody rašelinný
výluh pro lepší aklimatizaci nově importovaných jedinců.

Teplota vyhovuje mezi 24 – 30 °C v závislosti na chovaném druhu.

I při dokonalé filtraci je nutná pravidelná částečná výměna staré
vody za čerstvou. Vhodné je vyměňovat 1/5 – 1/4 obsahu
minimálně jednou týdně.

Na pravidelnou výměnu vody je třeba myslet již při projektování
akvária. Velkou výhodou je, pokud je nádrž vrtaná
a odkanalizovaná. Také přívod čerstvé vody v těsné blízkosti
akvária značně zjednodušuje a urychluje obsluhu (Kroupa, 2010).